Zámek Lednice se nachází v obci Lednice na pravém břehu Dyje, přibližně 12 km východně od Mikulova, v Jihomoravském kraji. Zámek s rozlehlou zahradou patří mezi nejkrásnější komplexy v České republice. Lednické panství získali roku 1249 Lichtenštejnové a patřilo jim bezmála 700 let.

Dnešní podobu získal zámek při rozsáhlé rekonstrukci z poloviny 19. století v slohu imitujícím anglickou tudorovskou gotiku. Došlo tak k rekonstrukci původního renesančního zámku z 16. století, kolem něhož byla již tehdy rozsáhlá zahrada. Významnou úpravou prošel zámek koncem 17. století, kdy byl barokně upraven podle plánů významného italského architekta Domenica Martinelliho a Jana Bernarda Fischera z Erlachu. Zámecká budova je velmi bohatě novogoticky zdobená.

Stejně velkolepá je i výzdoba interiérů vyřezávanými kazetovými stropy, původním historickým nábytkem či pozoruhodným, šestatřicetistupňovým dřevěným schodištěm v knihovně, které vedlo do ložnice knížat a bylo vyrobeno bez použití jediného hřebíku. Ve většině společenských prostorů jsou postaveny mramorové krby. Z pravé strany k zámku přiléhá rozsáhlý skleník postavený v letech 1843 až 1845, ve kterém se nachází i nejvzácnější česká skleníková rostlina – strom 300–500letého cykasu Encephalartos altensteinii.

V okolí zámku se rozkládá rozsáhlý zámecký park vybudovaný na počátku 19. století. V parku se nachází mnoho vzácných dřevin, rybníků a pozoruhodných staveb: maurský Minaret z roku 1798, Janův hrad – pseudogotická napodobenina hradní zříceniny, nebo Lovecký zámeček.

Lednický zámek se řadí k nejvýznamnějším projevům vrcholného romantismu na území Česka a v prosinci 1996 byl zapsán v rámci celého Lednicko-valtického areálu do seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.

Autor: Harold – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, Odkaz

Dějiny

Obec Lednice se připomíná již v listině olomouckého biskupa Roberta z roku 1222. Tehdy patřila místním vladykům Adamarovi a Lipertovi z Lednice, kteří si zde zřejmě brzy poté vybudovali tvrz. Tvrz měla střežit významný přechod při řece Dyji na cestě spojující sever s jihem. Nedrželi ji ale dlouho, protože již v roce 1244 předal král Václav I. Lednici Sigfriedovi Waisemu (Sirotkovi). V roce 1322 postoupil Ortlín Sirotek tvrz s dvorem Janovi z Lichtenštejna. V držení Lichtenštejnů zůstala Lednice – s krátkou přestávkou v letech 1571–1576, až do roku 1945, zpočátku jako léno (1322–1582), později jako vlastnictví. Stala se střediskem lednického panství, které spolu s Valticemi a Břeclaví tvořilo komplex lichtenštejnských držav na jižní Moravě.

Po Janovi z Lichtenštejna zde vládl jeho syn Alois II. z Lichtenštejna, jenž byl nejvyšším hofmistrem rakouského vévody Albrechta III.

V 16. století vlastnil Lednici Kryštof z Lichtenštejna zvaný Rozmařilý, který chtěl panství roku 1571 prodat, ale jeho poddaní měli obavy z nové vrchnosti, proto se obrátili na císaře a ten prodej nepovolil. Císař potom sám Lednici držel až do roku 1575, kdy ji zpět získal Hartmann II. z Lichtenštejna. Za jeho panování prošla gotická tvrz první významnou přestavbou na zámek. V této době zřejmě vznikla velká zahrada kolem objektu.

Roku 1601 se Lednice stala rodovým majetkem Lichtenštejnů a jako nejstarší ji zdědil Karel I. z Lichtenštejna (1569–1627), zakladatel tzv. karolinské větve, který byl roku 1608 povýšen do knížecího stavu (za jeho oddanost, oblibu a finanční výpomoc pozdějšímu císaři Matyášovi, mu byl udělen titul knížete, jejž směl od té doby užívat nejstarší člen rodu). To s sebou přineslo velký rozmach moci a majetkové zisky. Na Lednici se to odrazilo rozšířením zámku a dostavbou rozsáhlého komplexu hospodářských budov jakož i zvelebením parku. V roce 1614 získal Opavské vévodství.

Po bitvě na Bílé hoře se stal českým místokrálem a byla mu svěřena správa Čech s úkolem potrestat účastníky odboje, vojensky zemi okupovat a rekatolizovat. Jako místodržitel se stal faktickým pánem Čech a při výkonu své moci se značně obohatil nejen finančními transakcemi, ale i levným nákupem zkonfiskovaných panství, která připojil k lichtenštejnskému dominiu. To se již dříve rozšířilo jeho sňatkem s Annou Marií z Boskovic i sňatkem jeho bratra Maxmiliána s její sestrou Kateřinou o Boskovice, Černou Horu, Bučovice, Plumlov a Prostějov.

Po Karlově smrti roku 1627 majetek přešel na jeho syna Karla Eusebia z Lichtenštejna, jenž byl nezletilý, a tak za něj majetek spravoval jeho strýc Maxmilián. Karel Eusebius studoval práva v Bruselu a když se roku 1632 vrátil, převzal správu nad majetkem a usídlil se v blízkých Valticích a celý svůj život (zemřel 1684) věnoval rozsáhlým úpravám lednicko-valtického panství. V Lednici vyrostl rozsáhlý komplex zámku i hospodářských budov. Karel Eusebius se snažil povolat do Lednice významné umělce. Na zámku působil např. štukatér Bernard Bianchi, další se současně podíleli na budování lednického parku, v němž dvorní kameník Petr Materna zhotovil větší počet kašen a stavitel Petr Tencalla měl vypracovat návrhy na zřízení šesti dalších. V roce 1635 byla k výzdobě parku vystavěna osmiboká kašna s vodotryskem od Wolfa Grubera. Současně se Karel Eusebius postaral i o vybudování oranžérie, předchůdkyně dnešního proslulého lednického skleníku. Lednický zámek měl být honosným sídlem, které by zpříjemňovalo život šlechtické společnosti. Proslulý architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu se podílel na projektu zámecké jízdárny a stájí a snad také on a po něm od roku 1690 Domenico Martinelli podstatně zasáhli do charakteristických úprav stavby. Tak vznikl barokní zámek s jízdárnou i rozsáhlou zahradou.

Dalším majitelem se stal roku 1684 Karlův syn Jan Adam I. z Lichtenštejna, který Lednici vlastnil až do roku 1712, kdy rodová větev Karla I. (tzv. karolínská větev) vymřela. Za vlády Jana Adama Lednice prodělala rozsáhlou barokní přestavbou. Ta byla prováděna v poslední čtvrtině sedmnáctého století (do roku 1698) architekty takových jmen, jako Domenico Martinelli a Jan Bernard Fischer z Erlachu.

Lednice přešla do držení Antonína Floriána z Lichtenštejna, potomka knížete Gundakara (tzv. větev gundakarovská), který byl císařským vyslancem na papežském dvoře a nejvyšší hofmistr a ministerský předseda španělského krále. Ten nechal vybudovat skleník a lednicko-valtickou alej (1715), která spojila obě panská sídla, Lednici a Valtice.

Po Antonínu Floriánovi přešlo lednické panství roku 1721 na jeho syna Josefa Jana Adama a dále roku 1732 na jeho vnuka Jana Nepomuka Karla. Za jejich vlády došlo k některým změnám v duchu klasicismu. Starý gotický kostel byl zbořen a nahrazen novostavbou farního kostela sv. Jakuba. Z této doby je i čestný dvůr prostírající se mezi zámkem a barokní jízdárnou. V parku je zbudována řada romantických staveb jako je Hardtmuthův Minaret, umělá zřícenina Janova hradu z roku 1807, Apollónův chrám z roku 1817, Tři Grácie z roku 1825, Hraniční zámek z roku 1816 nebo Rybniční zámek z roku 1816.

Za vlády Josefa Jana Adama byl v letech 1805–1811 architektem Fantim a botanikem van der Schottem slohově přetvořen park; tehdy dokonce dochází k přeložení řečiště Dyje. V roce 1815 provedl architekt Josef Kornhäusel přestavbu zahradního křídla zámku v empírovém slohu. Zároveň vybudovali uprostřed lednicko-hlohoveckých rybníků lednicko-valtickou alej, která spojila obě panská sídla, Lednici a Valtice. V roce 1717 byl u zámecké rezidence zřízen nový, 180 m dlouhý rybník. Zámek rozšířil o druhé nádvoří tím, že přibyla dvě jižní křídla a na místě zbořeného kostela byl vystavěn farní kostel sv. Jakuba a proti němu obytné křídlo. Mezi zámkem a jízdárnou vznikl čestný dvůr, který se zachoval dodnes.

Potom na Lednici vládl Josef Václav z Lichtenštejna, po kterém zdědil majetek roku 1772 František Josef I. z Lichtenštejna.

Alois I. z Lichtenštejna se věnoval ekonomii a roku 1781 na něj přešlo lednické panství, na kterém vládl do své smrti roku 1805, kdy panství zdědil jeho bratr Jan I. z Lichtenštejna.

Od roku 1836 patřila Lednice Aloisovi II., jenž byl císařským vyslancem na korunovaci britské královny Viktorie. Za jeho vlády došlo v letech 1846–1858 k poslední rozsáhlé přestavbě zámku. Ta učinila z objektu nádhernou ukázku tudorovské novogotiky; realizátor přestavby, lichtenštejnský dvorní architekt Jiří Wingelmüller, byl za účelem studia tohoto slohu dokonce vyslán do Anglie. Na této rozsáhlé přestavbě se podílel architekt Josef Kornhäusel, který nejprve přestavěl v empírovém slohu zahradní křídlo zámku a v letech 1843–1845 byl postaven na východní straně zámecké budovy skleník, který podle vzoru londýnské zimní zahrady projektoval Angličan P. H. Desvignes. Vstupní prostor a spojení mezi skleníkem a zámkem tvořil květinový sál. Za ním se rozprostírala kruhová jídelna, z níž se napravo vcházelo do velkého kulečníkového sálu a nalevo do hudebního sálu. Květinový sál se při různých příležitostech upravoval a měnil v zámecké divadlo, které se těšilo značné popularitě, protože zde hráli významní umělci z blízké Vídně.

Roku 1858 Alois II. zemřel a téhož roku nabyl plnoletosti jeho syn Jan II., který Lednici vládl 71 let až do roku 1929, kdy panství přešlo a na jeho bratra Františka (1853-1938). Ten roku 1938 několik měsíců před svou smrtí rezignoval, oficiálně kvůli vysokému věku, hlavním motivem tohoto kroku však ve skutečnosti byly obavy ze stále sílící moci německého nacismu. Posledním lichtenštejnským držitelem Lednice tak byl dědic bezdětného knížete, jeho vzdálený bratranec František Josef II. (1906-89).

Roku 1945 byl zámek Lednice, stejně jako ostatní panství Lichtenštejnů v českých zemích, zkonfiskován státem na základě tzv. Benešových dekretů.

Stavba

Zámek Lednice spadá pod správu Národního památkového ústavu, který jej také spravuje.

Exteriéry

Kolem roku 1220 gotická tvrz s dvorcem za účel střežení významného přechodu při řece Dyji na cestě spojující sever s jihem.

V 16. století za Hartmanna II. z Lichtenštejna byl postaven renesanční zámek ve stylu italských vil a tehdy byla také založena zahrada.

Za Karla I. byla Lednici určena úloha letní rezidence rodu Lichtenštejnů.

V letech 1632–1633 za Karla Eusebia proběhla na zámku přestavba, kterou pravděpodobně vedl architekt Giovanni Giacomo Tencalla.

Na konci 17. století byl na severozápadní straně zámeckého parku vystavěn, podle projektu Jana Bernharda Fischera z Erlachu, barokní komplex jízdáren a koníren, kterému se říkalo „zámek hřebců“.

Dnešní vzhled Lednici vtiskla přestavba v letech 1846 až 1858, kdy byl zámek nově upraven v tehdy moderním novogotickém slohu. Tehdejší držitel Lednice Alois II. z Lichtenštejna (1796–1858), pověřuje v roce 1845 vídeňského architekta Jiřího Wingelmüllera přestavbou svého zdejšího letního sídla v „novém gotizujícím slohu“.

Součástí zámku je francouzský park se skleníkem a rozsáhlý krajinářský park s unikátní sbírkou stromů a četnými romantickými stavbami, z nichž nejvíce vyniká Minaret, ojedinělá architektonická památka vystavěná podle projektu Josefa Hardmutha v letech 1797 – 1804. Jedná se o jediný dochovaný příklad maurské architektury v Česku. Na začátku 19. století byl před zámkem vyhlouben rybník, ve kterém bylo navršeno 16 ostrovů, některé jsou propojeny mosty.

Palmový skleník

V letech 1843–1845 byl na východní straně zámku postaven 92 m dlouhý, 13 m široký a 10 m vysoký skleník s litinovou konstrukcí, projektovaný architektem Jiřím Wingelmüllerem (1810-1848). Na stavbě se podílel anglický konstruktér Peter Hubert Desvignes (1804-1883). Pokrývá ho 52 tisíc kusů skleněných tašek ve tvaru rybích šupin. Litinové sloupy mají tvar bambusu. Skleník, který vyšel na 160 tisíc zlatých, vytváří předěl mezi parterovou a přírodně krajinářskou částí zámeckého parku. Uvnitř se pěstuje cca 250 druhů tropických a subtropických rostlin. Zájem vzbuzuje především cykas Encephalartos altensteinii, jehož stáří se odhaduje na 300 až 500 let. Tvrzení, že rekonstrukce skleníku v 90. letech nebrala ohled na význam zdejších rostlin se ukázalo nepravdivým, byla podniknuta různá opatření k zabezpečení této cenné rostliny. Vzhledem k jejím velkým rozměrům ji však nebylo možné vyvézt z rekonstruovaného skleníku a došlo tak k částečnému poškození růstového vrcholu tohoto stromu, které ovšem nemá vliv na jeho vzhled a zřejmě ani na další jeho existenci.

Interiéry

Reprezentační sály zámku charakterizují vynikající řezbářské a truhlářské práce uplatněné v romantických interiérech na podlahách, obložení stěn a stropech.

Jednou z nejzajímavějších místností zámku je vstupní hala, jíž vévodí vyřezávané dřevěné schodiště zabudované jen do zdi a obrovský mosazný lustr se 116 rameny. Elektrifikován byl v roce 1903 firmou SIEMENS. Váží 690 kg.

• reliéf stromu života ze slonové kosti
• lovecký salón s mořskými orly a dřevěnou hlavou kozoroha a jednorožce a komnata s africkými trofejemi.
• čínský kabinet s původními ručně malovanými tapetami
• letní jídelna s cínovým nádobím a krásnou zámeckou knihovnou s kazetovým stropem z lipového a dubového dřeva a s bohatě vyřezávaným točitým schodištěm vyrobeným z jednoho stromu
• soukromé apartmá kněžny Františky z Lichtenštejna.
• velký obraz J. Schlössera Perseus a Andromeda v tanečním sále

Prohlídkové trasy

1. prohlídková trasa - Reprezentační prostory

Prohlídka trvá asi 50 minut a jedná se o následující sály a pokoje v přízemí zámku: 1/ vstupní hala, 2/ Lovecký salonek, 3/ koupelna, 4/ předpokoj, 5/ Modrý pokoj, 6/ Dámská ložnice, 7/ čínský pokoj a kabinet, 8/ Rytířský sál (Velká jídelna), 9/ jídelna, 10/ knihovna, 11/ Tyrkysový společenský sál, 12/ Červený kuřácký salon, 13/ Modrý taneční sál.

2. prohlídková trasa - Soukromé apartmány

Prohlídka trvá asi 50 minut a jedná se o soukromé knížecí apartmány v prvním patře zámku, které byly využívány Lichtenštejny až do znárodnění v roce 1945. Od 50. let 20. století až do roku 2001 zde byly vystaveny exponáty zemědělského muzea. Následnou rekonstrukcí se došlo k podobě odpovídající poslední třetině 19. století. Rekonstrukci a reinstalaci napomohl soupis inventáře z roku 1885. Mezi navštívené prostory patří: apartmán Žofie, provdané Esterházyové (1798-1869), sestry vládnoucího knížete Aloise II. (1796-1858, knížetem v letech 1836-1858), později tyto tři místnosti využívala její neteř Aloisie, provdaná Fünfkirchenová (1838–1920). Součástí prohlídky je také Rodinný sál, apartmán prince Františka (1853-1938), nejmladšího syna Aloise II., a apartmán (pracovna, ložnice) Františky, rozené Kinské (1813-1881), manželky Aloise II.

3. prohlídková trasa - Dětské pokoje a Muzeum loutek

V roce 2011 byly ve druhém patře zámku zpřístupněny autenticky zařízené pokoje princů a princezen z Lichtenštejna, vybavené původním nábytkem a historickými hračkami. První část prohlídky zahrnuje hernu a učebnu, salonky malých princezen a ložnici prince Jana II. (1840-1929). Druhá část prohlídky představuje největší soukromou sbírku historických loutek v Česku - Muzeum loutek Milana Knížáka.

Pověsti

Legenda o praotci Lichtenštejnů

„Praotec Lichtenštejnů, který žil před mnoha stoletími, byl chudý horník a celé dny v podzemních štolách doloval rudu. Byl to člověk poctivý a velmi pracovitý. Svou urputnou prací si však vydělal jen na skromné živobytí. Nikdy si nestěžoval, jenom doufal, že se mu snad povede lépe. Jednou zase kopal v podzemí, když tu se mu zjevila víla. Vzala horníka za ruku a dovedla ho na samý konec dávno opuštěné štoly. Jakmile se zastavila, řekla: „Zde kopej.“ a zmizela. Horník tedy nelenil a pustil se do díla. Sotva párkrát dopadl krompáč na tvrdou skálu, ulomil se z ní krásný kámen. Horník ho zvedl a kámen se mu v dlani rozsvítil jako tisíc hvězd. Byl to drahokam. Praotec Lichtenštejnů chvilku stál s pokladem v ruce a přemýšlel, co s ním provede. Po krátkém zamyšlení usoudil, že drahokam odnese knížeti, kterému patří půda, kde kope. Vydal se na knížecí hrad, stanul před knížetem a předal mu poklad. Kníže byl potěšen horníkovou poctivostí, kámen mu vrátil a k tomu mu ještě přidal kus země, kde horník začal hospodařit jako svobodný pán. Podle drahého kamene si potom on i jeho potomci začali říkat páni z Lichtenštejna (licht = světlý, jasný; stein = kámen).“

Zdroj: WIKIPEDIA